Slyšte hlas našich hraničářů, kteří mluví o svém utrpení, způsobeném jim tzv. sudetskými Němci

v Českém Krumlovu

V roce 1938 byl otec převelen do Českého Krumlova. Sudetští občané zfanatizovaní Henleinem ztrpčovali zde žijícím Čechům život. Ve škole např. při svých demonstracích vymlátili kamením okna, nadávali nám „české svině“ a podobně. Napadali nás fyzicky cestou do školy a zpět domů. Museli jsme spát u zdi pod okny, neboť to bylo trochu bezpečnější místo před kameny a někdy i před střelbou. Při ranních nástupech policistů na náměstí chodili henleinovci kolem, plivali na ně a nadávali jim a oni nesměli proti nim zakročit.

V roce 1938 jsme museli jako jiní prchnout do vnitrozemí, neboť násilí sudeťáků se stupňovalo. Otec zůstal až do německého záboru.

Tuto hroznou dobu, kterou jsem prožil jako desetiletý kluk, mám stále v paměti.

Vladimír Lukšan, tehdy Český Krumlov

***

Narodil jsem se a vyrůstal v Českém Krumlově (1915) v rodině hraničářského pracovníka. Otec pracoval ve funkci náměstka starosty města za spojené české strany a ve více než dalších deseti funkcích v českých spolcích, zejména v Národní jednotě pošumavské. Jako nejstarší syn nájemce mlýna jsem byl zaměstnán u otce a od 18 let jsem byl zapojen do veřejné činnosti. Většina mých rostenců musela rodné město opustit, protože němečtí podnikatelé pro ně neměli práci, přestože živnost i obchod ve městě byly značně závislé na zákaznicích z českých vesnic (jazyková hranice tu byla totožná se severní hranicí katastru). Zásobování záviselo na české „straně“, německé vsi živilo dobytkářství, ostatní produkce byla převážně samozásobitelská. Hned v prvních dnech října 1938 jsem potkal v Českých Budějovicích známou Němku, která mi řekla, „ co jste vy, Češi, odešli, je z města vesnice“. Platilo to v hospodářské i společenské oblasti.

Naše rodina byla postižena ihned po okupaci Rakouska neúprosným bojkotem. Po vyhnání zabral mlýn komisař, který to měl za svou činnost v SdP slíbeno už předem. Byl to syn českého otce, svůj rodný mlýn prohospodařil. Za okupace ovšem snadno hospodařil na našem pro sebe.

Za týden po útěku zemřel následkem neschopnosti adaptace třiadevadesátiletý dědeček a za pár dní otcův bratr, farář v šumavské vsi Ondřejov. Zbili ho ordneři, protože na faře byla v mobilizaci čs. vojenská jednotka. Ztýraného ho vláčeli od Horní Plané přes okresní vězení v Českém Krumlově do „minikoncentráku“ ve Václavském sklepení na českokrumlovském zámku Z tamní nemocnice jej přivezl náš styčný důstojník, polomrtvého. Za tři dny pak strýc skonal.

Dnes se najdou čeští lidé, kteří se neostýchají napsat, že Němci neměli v ČR rovná práva. Bylo tomu naopak, v mém rodném městě nebyla jediná česká střední škola, až v roce 1937 začínalo gymnázium primou. Na radnici se úřadovalo samozřejmě německy, i když tam seděli Prohazka, Pataczek atd. Jediným Čechem ve „vyšších“ službách tam byl český polír Bárta.

Jan Jakeš, tehdy Český Krumlov

***

V září 1938 jsme byli nuceni opustit Český Krumlov před německými ordnery jen s batohy na zádech a s klecí s kanárem. Jako děti jsme před záborem našeho pohraničí v polovině září 1938 utíkali s naší vychovatelkou a za 10 dnů po nás pak naši rodiče.

Otec měl od roku 1932 v Českém Krumlově v nájmu jediný český hotel Růže. Ten patřil Českokrumlovské záložně, ale otec jej byl nucen komplexně vybavit novým zařízením ze svých vlastních prostředků. Celkové zařízení hotelu, jeho sklady a náš osobní majetek si po nuceném opuštění otec cenil na 1 milion předválečných Kč. Po válce byl hotel značně zdevastován a náhradu jsme žádnou nedostali.

Vladimír Švarc, tehdy Český Krumlov